Tomáš Špidlík
Miluješ mne víc než ostatní? (Jan 21,1-19)
Lékař ateista přišel do kostela. Bylo to na svatbu příbuzného. Byl poprvé při obřadech. Jaký to na něho udělalo dojem? Byl prostě znechucen. Zdálo se mu, že se svatebčané starali víc o fotografa, který je filmoval, než o kněze, který sezdával. Lidé vzadu vystupovali na špičky, aby viděli, jaké šaty měla nevěsta, mluvili, bavili se. Dojmy lékaře pak vyzněly v tuto námitku: „Vy říkáte, že je hlavním poselstvím křesťanství láska, a staráte se tu jenom o parádu. Já, který operuji, ji nemám? Vy jí máte víc?“
Dá se říci, kdo má více lásky a kdo jí má méně? Křesťané ovšem věří, že láska je dar Ducha svatého a že Duch svatý přichází k člověku při křtu. Ale přesto je těžké povědět, kdo má jeho milosti více a kdo méně. Když tuto otázku položil Ježíš sv. Petrovi, jestli ho miluje více než ostatní, apoštol zaváhal a přímé odpovědi se vyhnul.
Mluví se tu o lásce k Bohu nebo k bližnímu? Z evangelia víme, že je první přikázání láska k Bohu, ale to je nerozlučně spojeno s druhým, s láskou k bližnímu. Tam pak, jak se zdá, se dá snadněji odhadnout její velikost. Mechanicky to odhadují chudí podle toho, kdo jim dá víc a kdo méně. Nemocní to cítí na svém vlastním těle, Někdo jim poslouží lépe a ochotněji, jiný jenom nedbale. Přátelskou lásku odhadneme podle toho, je-li nám kdo věrnější než jiní.
Ale velikost lásky se také měří podle toho, v čem nám kdo pomáhá. Někdo nám půjčil nebo daroval peníze, když jsme je potřebovali. Jiný nám přišel pomoci prací, když jsme stavěli domek. Jiní posloužili dobrou radou a sympatií v nepříjemné situaci. Ale nejvíc si ovšem váží lidé toho, kdo jim zachrání život. Může to být s nasazením vlastního života, ale může to být i obyčejnou prací, Dovedla to ocenit jedna paní, která každoročně o vánocích posílala pozdrav lékaři, který rozpoznal její nemoc a uchránil je nebezpečného léčení, jaké na ní zkoušeli jiní, nerozumní.
Křesťan se však stará nejenom o časný život, ale především o věčný. Proto je jeho největším dobrodincem ten, kdo ho zachoval pro věčnost. V této souvislosti lépe pochopíme otázku, kterou dal Ježíš Petrovi a výzvu, která hned potom následuje: „Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ostatní?“ – „Pas mé beránky!“ Svěřuje mu tedy Kristus starost o spasení lidí. To je totiž největší projev lásky k Bohu a k bližnímu. Svatý Jan Zlatoústý tento text široce rozvádí. Čekali bychom, že bude zdůrazňovat, že tu jde o první povinnost kněží. On to nepopírá. Vidí tu kněžskou odpovědnost tak velkou, že se sám hleděl kněžskému svěcení vyhnout ze strachu, že by ty povinnosti nezvládl. Ale z druhé strany upozorňuje, že je to i povinnost laiků. Nikdo nevchází do rajské brány sám. Každý se má vykázat, že alespoň jednu duši zachránil, že jednoho člověka přivedl ke Kristu. Vojáci dostávali vyznamenání, když se chlubili, kolik nepřátel zabili. Láska nezabíjí, ale zachraňuje život na zemi i pro nebe.
Liší se ovšem u každého člověka způsob, jakým ten úkol splňuje. Pozorujeme dnes, jak mnohé sekty posílají své propagátory kázat do ulic, přesvědčovat lidi v nemocnicích, ve vlaku, chodit do domů. Otcové církve byli v tomto druhu apoštolátu zdrženliví. Mluvit, kázat, hlásat víru rezervovali těm, kdo k tomu mají poslání a kdo to dovedou. Nemají všichni zachraňovat svět slovy. Nevhodní kazatelé se stávají nesympatickými a jejich slova ztratí účinnost. Lepší je kázání, které se hlásá dobrým příkladem a pomocí. Nejúčinnější však bývá apoštolát, kterému se věnují rodiče, když dobře vychovávají děti.Zrodili je k životu na zemi, jsou jejich synové a dcery. Ale křtem se stávají i dětmi Božími. Bůh sám jim je tedy svěřuje, aby je přivedli k věčnému životu. Nepotřebujeme dokazovat, jakou úlohu tu mají křesťanské matky. Vždyť většina věřících je křesťany proto, že měli křesťanskou matku. Její slova a její příklad působí i daleko později, i když už je dávno mrtvá.
Dnes jsou to právě dobré matky, které si občas stěžují na neúspěch na poli víry: „Když byl syn malý, učila jsem ho se modlit, chodil se mnou do kostela; dnes se mi směje, když mu řeknu, aby šel ke zpovědi, do kostela mne nechce doprovodit.“ Samozřejmě takový postoj matku nemálo mrzí. Ale já takové těšívám: „Když matka mluví za živa, dorůstající děti to nerady slyší a někdy dělají nebo mluví opak ze vzdoru, z touhy ukázat, že už jsou dospělé a že nepotřebují, aby je někdo poučoval. Viděli v televizi mnoho věcí, které rodiče neznají, proto považují otce a matku za zaostalé. Ale je to perioda života, perioda vzdoru. Až zavřete oči, pamatujte si, že vaše slova jim budou doznívat v uších a potom se jim už nebudou vysmívat. Budou opravdovým a účinným kázáním.“
To, co jsme řekli o matkách, platí o všech lidech. Každý styk s druhým znamená jistý stupeň vlivu. Je-li to vliv dobrý a vede-li k záchraně duší, je to projev lásky Boží. Čítávala se povídka Boženy Němcové Pan učitel. Je prostá a řekli bychom, že spadá do minulé doby. Ale ideál, který tu spisovatelka vykreslila, má být věčný. Lidé mají být takoví, aby se ostatní stykem s nimi stávali lepšími. Je to krásný příklad křesťanského apoštolátu, lásky, která je světlem věků i věčnosti.
Stáhnout homilii v .mp3
Převzato a upraveno z Rádio Vaticana
Kardinál Špidlík proslul jako vědec i spisovatel Teolog, filozof a spisovatel kardinál Tomáš Špidlík, který v pátek večer zemřel ve věku 90 let, se během svého života stal uznávanou autoritou vědeckého světa. Byl jedním z největších znalců východního křesťanství s letitou pedagogickou praxí a širokou publikační činností. Kardinálem jmenoval Špidlíka v roce 2003 papež Jan Pavel II. Jezuitský duchovní se tak po Miloslavu Vlkovi stal 21. kardinálem z českých a moravských diecézí. Špidlík patřil k těm, kteří mohli zesnulého papeže nazývat svým přítelem. O tom, že český teolog měl ve Vatikánu renomé, svědčí i to, že před volbou nástupce Jana Pavla II. přednesl konkláve duchovní úvahu (volby se kvůli věku nad 80 let již nemohl zúčastnit). V Itálii žil Špidlík přes 50 let. Tvrdí, že vždy se cítil jako Čech, druhý domov si ale zamiloval a našel tam přátele. Akademickou dráhu začal v roce 1955 poté, co obhájil doktorát na Papežském institutu východních studií. Působil na Gregoriánské univerzitě, ale i na vysokých školách v Americe či v Africe. V roce 1995 vedl jako třetí Slovan v historii církve duchovní cvičení (takzvané exercicie) pro papeže a vatikánskou kurii. O rok později byl pověřen spoluodpovědností za teologickou a uměleckou projekci při výzdobě soukromé kaple Jana Pavla II. Podílel se na ní sochař Otmar Oliva, Špidlík sám navrhl libreto pro mozaikovou výzdobu. Kardinál Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v chudé rodině v Boskovicích na Blanensku. Po maturitě začal studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně češtinu a latinu. Když byly vysoké školy uzavřeny nacisty, vstoupil Špidlík do noviciátu jezuitského řádu. Po obsazení řeholního domu Němci dokončil studia na Velehradě. Po únoru 1948 odešel studovat teologii do nizozemského Maastrichtu, kde byl později vysvěcen na kněze a vyslán do Říma. Do komunistického Československa se Špidlík už nevrátil. V roce 1951 začal pracovat ve Vatikánském rozhlasu a spojení s rodnou zemí udržoval prostřednictvím oblíbených promluv. Od roku 1984 byl poradcem Kongregace pro svatořečení, později i poradcem Kongregace pro východní církve. V roce 1990 Špidlík sice odešel do důchodu, nečinnosti se ale neoddal. Dále pracoval a cestoval. Byl například inspirátorem založení centra pro východní studia Centrum Aletti v Olomouci. Špidlík byl nejen vědcem, ale i barvitým popularizátorem a vypravěčem. Počet publikací, které napsal, je obrovský. K těm nejvýznamnějším patří Ruská idea nebo Spiritualita křesťanského východu. V době totality patřily jeho česky vydávané a do Československa pašované knihy k tomu nejzajímavějšímu, co zde mohli křesťané a další zájemci číst. V některých Špidlíkových dílech si ale na své přijdou i nejmladší čtenáři, kterým věnoval knihy Bajky o moudré sově či Profesor Ulipispirus a jiné pohádky. V roce 1998 tehdejší prezident Václav Havel udělil Špidlíkovi za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Česká biskupská konference jej v roce 2002 ocenila Řádem svatých Cyrila a Metoděje za jeho celoživotní dílo. Špidlík se stal také nositelem mnoha čestných doktorátů z různých světových univerzit, včetně Prahy a Olomouce. V roce 2003 mu Itálie jako prvnímu českému občanovi udělila Zlatou medaili za zásluhy o kulturu a umění.